Jak už se stalo na naší škole tradicí, i tento rok se konalo v přednáškovém sále naší školy školní kolo soutěže ENERSOL. Třídních kol, které se uskutečnily v třídách 2. C a 3. B se zaměřením na vodohospodářské stavby, se zúčastnilo s velmi pěknými pracemi 21 žáků. Nejlepší práce postoupily do školního kola, které se konalo ve středu 20. 1. 2016 a z něhož do krajské soutěže postupují žáci:

Za 2. ročník:

Tomáš Bubeníček (vítěz školního kola) – kategorie Praxe

Petr Coufal – kategorie Inovace

Patrik Brett – kategorie Praxe

Za 3. ročník:

Aneta Řeháková – kategorie Inovace

Ivana Vávrová – kategorie Inovace

Tomáš Zedník – kategorie Inovace

Zvlášť postupuje Dan Bešta – doprovodná kategorie

Přejeme hodně štěstí a držíme v dalším klání palce. Věříme, že naši školu budete dobře reprezentovat.

Ing. Hana Matoušková

STK třídy 3. A se uskuteční v termínu od 20. do 24. 6. 2016  (pondělí až pátek) v rekreačním a sportovním středisku  “U Starého rybníka“ ve Zbraslavicích (viz www.sicco.cz).
Předpokládaná cena kurzu je 2 100,- Kč. V ceně je zahrnuto 4x ubytování v hotelových apartmá, 5x denně strava, pitný režim, doprava tam i zpět vlakem
a paintball. Uvedenou částku je třeba uhradit na účet školy (číslo a variabilní symbol byly všem žákům sděleny), a to  do 29. 2. 2016.
Před odjezdem odevzdají všichni účastníci Prohlášení o bezinfekčnosti, které obdrží spolu s pokyny k odjezdu na kurz  na začátku měsíce června.

Ve čtvrtek 12. 11. 2015 se zvládla třída 3B spolu se čtyřčlenným zastoupením třídy 4A nečekaně hladce dopravit po stále rekonstruované dálnici D1 po trase Praha – Prostějov a zpět.  Cílem byla prohlídka výhybkárny. Nyní už my všichni, kteří jsme se exkurze zúčastnili, víme, že výhybkárna je vlastně velká hala, ve které se vyrábějí výhybky. Dozvěděli jsme se, že výhybkárna Prostějov je v rámci České republiky jediný závod, který se výrobou výhybek zabývá. Vyrábějí se tu nejen železniční výhybky pro koridory Českých drah, ale také tramvajové výhybky např. pro ostravský, brněnský, plzeňský nebo liberecký dopravní podnik. Dále jsou tu montovány výhybky pro metro nebo důlní a jeřábové dráhy. S překvapením jsme zjistili, že výhybky ze zdejšího podniku putují po celém světě, do Norska, Albánie, Indonésie, Filipín, Brazílie, Argentiny a dalších států. Velmi zajímavé bylo pozorovat při práci velké obráběcí stroje, různé typy fréz, hoblovaček, lisů, soustruhů a také kalící stroj. Prohlídka celé haly byla doprovázena odborným výkladem pánů technologa Marciána a hlavního konstruktéra Němce. Dozvěděli jsme se spoustu detailů nejen o výhybkách, ale vůbec o fungování celé výhybkárny včetně jejího zázemí. Dojem z celé exkurze je velký, je to ojedinělá výrobna a vidět ji v akci potěší každého, kdo je alespoň trochu technicky založen. Děkujeme našim pánům průvodcům a také našemu panu zástupci, který exkurzi zorganizoval a zařídil. 

            Ve dnech 29. - 30. 9. 2015 jsme navštívili Jihomoravský kraj, konkrétně město Rosice a okresní metropoli Brno. Tyto dva dny byly velice zajímavé, poučné a zábavné a já se pokusím popsat nejsilnější okamžiky.

1. Zámek Rosice

            Do tohoto malého města jsme přijeli kvůli menšímu baroknímu zámku, který je už od revoluce horlivě rekonstruován NPÚ a nutno podotknout, že většinu práce již mají za sebou. Ze stavebního hlediska jsme se zde mohli dozvědět spoustu nových informací právě ohledně rekonstrukcí takovýchto historických budov. Zámek jako takový byl víceméně všední, jako obvykle plný různých předmětů z pozůstalosti jeho bývalých pánů, ale jedna věc mě na něm opravdu zaujala. Byla to zámecká (nevysvěcená) kaple. Ne že bych nic takového nikdy neviděl, ale pokaždé mě to ohromí. Tomuto malému prostoru zde totiž dodávala velmi precizní práce s perspektivou takovou dominanci, kterou nalezneme spíše ve velkých chrámech.

Místní honoraci za minulé éry přestal pro jejich slavnosti stačit zastaralý zahradní altánek a tak jej nahradili CO krytem, jehož prohlídka byla tou tzv. třešničkou na dortu. Přesto bych ho,  jako řada spolužáků, zdaleka nenazval nejzajímavějším z celého dne - koneckonců beton už jsme všichni viděli.

            Ve městě Rosice ještě chvíli zůstanu, protože bych krátce zmínil, co jsme viděli  cestou do občerstvovacího zařízení. Procházeli jsme jakýmsi mini sídlištěm a tamní nízké a šedivé paneláky, které od 70. let neprošli výraznější rekonstrukcí, mi nostalgicky připomněly rodné město.

2. Centrum pasivního domu Brno

            Tady jsem nebyl nijak zvlášť ohromen. Pozornost skupiny cca na hodinu rozptýlilo umělé vodní korýtko, což mi připomnělo, proč tak nerad jezdím na školní akce. Dále by snad za zmínku stála budova samotná, u které mě překvapila citlivost, s jakou byla zasazena do terénu a ladila jak s lesem za ní, tak s budovami před ní. Průvodce o dané problematice věděl snad až příliš, a tak bylo někdy těžké udržet pozornost. Koneckonců večer se nezadržitelně blížil.

3. Löw-Beerova vila

            Tato návštěva se mi ze všech líbila nejvíce. A to i přesto, nebo možná právě proto, že průvodkyně se moc nepřetrhla a informace dávkovala po lžičkách. Alespoň byl dostatek času a prostoru (vila byla téměř prázdná) obdivovat tento secesní klenot. Secesi mám prostě rád, a proto je pro mě tato vila jasným favoritem výletu.

4. Vila Stiassni (Šťastných)

            Obrovská vila, která svým interiérem překvapí. Vzhledem k jejímu využití za minulého režimu se podařilo zachovat ji téměř ve stejném stavu jako za první republiky. Spolu s ostatními jsem obdivoval skvostně a zároveň jednoduše vyvedené koupelny. A to jsem myslel, že agresivně zelené dlaždičky jsou „antielegantní“! Nejspíš paneláková deformace.

            Zajímavý byl také prostup mezi částí pro majitele a služebnictvo. Najednou jsme vstoupili z hlavy jednoho architekta do hlavy toho druhého. A že se ve vkusu zrovna neshodli.

5. Vily obecně

            Zaujal mě smutný fakt, který měli obě tyto jinak odlišné vily společný. Obě postavily bohaté a úspěšné rodiny. Židovské rodiny. A své extrémně vysoké investice si mohli užívat řádově v letech. Bohužel bylo vše jinak, což bylo horší než fakt, že tyto objekty byly po většinu své historie zneužívány oběma nenáviděnými režimy. Je paradoxem dějin, že komunisté ubytovávali své nejvýznamnější hosty právě v takových buržoazních až monarchistických prostorech, jako je vila Stiassni.

Dalibor Valeš, 4. A