Žáci 2. a 4. ročníku, kteří si zvolili zaměření Pozemní stavby, se vydali ve dnech 29. – 30. 9. 2015 do Jihomoravského kraje, aby se seznámili se zajímavými budovami z různých období a s jejich rekonstrukcemi.

První den byl cílem zámek Rosice, kde skupinu čekala prohlídka historické části zámku. Na ni navazovala komentovaná prohlídka krytu civilní obrany z období socialistického stavitelství 60. let 20. stol. Zde si všichni mohli prohlédnout expozice s názornými ukázkami vrátnice, vzduchotechniky, systém protiradonových opatření i dobové oblečení.

Další putování směřovalo do moravské metropole. První zastávkou v Brně byla návštěva „Otevřené zahrady“ a domu, který byl jako druhý v celé republice postaven v pasivním standardu.

Po prohlídce objektu a jeho technického zázemí včetně rekuperační jednotky si žáci prohlédli environmentální prostory zahrady, kde měli možnost simulovat na názorném modelu proudění vodních toků až do přehrady, seznámili se funkcí lužních lesů a hrozbou povodní. Vyzkoušeli si vyrobit elektrickou energii, ověřili si funkci solárních a fotovoltaických panelů a mohli provést další fyzikální pokusy na volném prostranství

Následující den byly na programu slavné brněnské vily 20. století. Nejprve vila rodiny Low-Beerových - rodičů paní Tugendhatové, která se nachází v přímém sousedství vily Tugendhat.

Vila byla po rozsáhlé rekonstrukci otevřená v roce 2015. Prohlídka byla pro žáky velmi inspirující, neboť zahrnovala období secese 20. a 30. let 20. století; zaujala je např. konstrukce střechy a světlíku, který měl technicky jednoduše a čistě vyřešené čistění prosklených ploch a regulování intenzity umělého osvětlení.

Koncem 20. let byla postavena i vila Stiassni, která sloužila za minulého režimu k reprezentativním vládním účelům (hostila např. N. Chruščova a F. Castra). Vila, původně postavená ve velice moderním a velkorysém duchu a později dokončená na přání majitelů v zámeckém pojetí, se nachází v největší zahradě v Brně, ve které byly postaveny další objekty, a tak představuje centrum moderní architektury.

Historické památky i moderní architektura německé metropole, unikátní výstava moderního malířství, připomenutí válečných hrůz i období studené války – to bylo obsahovou náplní zájezdu, na který se koncem října vydala skupina 35 žáků z 1. – 3. ročníku. Po dvou náročných dnech, kdy jsme nachodili po centru města a cílech naší exkurze nemálo kilometrů, jsme se shodli: centrum Berlína má poněkud nesourodý charakter, zůstává i nadále obrovským staveništěm, je to ale město stromů a parků, skýtá přehlídku výtvorů světově uznávaných architektů a tvrzení, že je dnes významným průsečíkem evropského kulturního dění, je nejspíš pravdivé.

Prohlídku města jsme začali symbolicky u zbytků Berlínské zdi na břehu řeky Sprévy (East Side Gallery), které jsou pokryty originálními graffiti. Další zastávkou bylo muzeum Martin-Gropius-Bau, které právě hostilo dvě unikátní výstavy – „Linie“ zakladatele abstraktního malířství Pieta Mondrianiho a naprosto ojedinělý soubor 400 děl z rozsáhlé umělecké sbírky průmyslníka a sběratele Reinholda Würtha. Jedním z vrcholů na časové lince výstavy byla „Madona“ H. Holbeina ml. ze 16. st. Protipól představovala díla klasické moderny P. Picassa, E. Muncha, M. Ernsta, F. Legéra aj. až po D. Hockneye, A. Cara a další umělce 20. a 21. st. Bohužel jsme stihli jen letmý vhled do světa moderního umění, ale možná získali též impuls pro jeho další poznávaní.  Další putování nás vedlo kolem přehlídky pověstných východoněmeckých trabantů (mnozí zde toto vozítko viděli poprvé na vlastní oči) k nejznámějšímu bývalému hraničnímu přechodu v Berlíně – Checkpoint Charlie, který spojoval americký sektor se sovětským. Třída „Unter den Linden“ s rekonstruovanými památkami období baroka a klasicismu nás bohužel nemile překvapila mnoha staveništi v důsledku výstavby nových linek a stanic metra a repliky císařského paláce. Kolem monumentálního Dómu a Muzejního ostrova se zastávkou u Neptunovy kašny s výhledem na jednu z mála gotických památek (Marienkirche) se blížíme k proslulému Alexandrovu náměstí. Ještě pohled na Červenou radnici z 2. pol. 19. stol. ve stylu vrcholné italské renesance a na dominantu celého náměstí, 368 m vysokou televizní věž, a už stojíme u slavných Hodin světa na Alexu. Zůstaly zde zachovány některé budovy z 20. let minulého století i z doby socialistické výstavby. Náměstí je stále obchodním centrem této části města a pulsuje zde čilý ruch. Konečně zasloužená chvilka volna k občerstvení a odpočinku. Večerní procházkou nevelkou čtvrtí ve starém stylu Nikolaiviertel zakončíme první den a plni dojmů i očekávání, co přinese den následující, odjíždíme do místa ubytování.

Druhý den pobytu nás autobus vyloží u Říšského sněmu a pak již pokračujeme opět po svých. Míjíme moderní vládní čtvrť (její architektura vyvolává v našich řadách zcela protikladné reakce a názory) a po břehu Sprévy se blížíme k  novému Hlavnímu nádraží. Stavělo se přes deset let a náklady dosáhly 700 mil. EUR. Nádražní budova se skládá z celkem pěti podlaží, z nichž dvě slouží dopravě, v ostatních jsou obchody, úřady apod. Horní podlaží (ve výšce 10 m nad úrovní terénu) je určeno městské a regionální dopravě (4 koleje), v hloubce 15 m pod úrovní terénu se nachází nástupiště (8 kolejí) pro dálkovou dopravu. Součástí projetu byla i další výstavba metra. Přes řeku Sprévu se vracíme k Říšskému sněmu. Absolvujeme zpřísněná bezpečnostní opatření a výtahem se dostaneme alespoň na terasu. Slavná skleněná kupole N. Fostera právě prochází čistící kúrou, a tak se bohužel musíme spokojit pouze s vnějším pohledem. Procházíme Braniborskou bránou a míříme k Postupimskému náměstí. Rozsáhlá rekonstrukce v průběhu 90. let z něho udělala jedno z největších stavenišť Evropy, ale navrátila mu jeho původní lesk a slávu. Dnes se zde nachází celkem 19 nově postavených budov, z nichž většina se stala reprezentativními sídly různých firem a společností – od Sony až po Deutsche Bahn. Výstavba celého komplexu byla vedena italským architektem Renzo Pianem, který spolupracoval s dalšími významnými světovými architekty. Dominantou náměstí je kromě několika výškových budov i Sony Center architekta Helmuta Jahna, kde je asi nejpopulárnější a nejvíce navštěvované kino v Berlíně. Mimo jiné se zde každoročně koná i prestižní filmový festival Berlinale. Na první pohled nás upoutala impozantní prosklená střecha, jejíž dokončení trvalo více než dva roky. Naším dalším cílem je jedna z výškových budov Kollhofftower. Nejrychlejším výtahem v Evropě se dostáváme na vyhlídkovou plošinu, ze které se nám otvírá vskutku impozantní výhled na celé město. Přímo pod námi se např. rozprostírá další architektonický komplex, tzv. Kulturforum z 60. až 80. let minulého století. Autorem konceptu byl slavný německý architekt Hans Scharoun. Několik sekund jízdy a jsme opět ve vestibulu „věže“. Součástí náměstí je kromě řady menších bulvárů s příjemným posezením, pasáží s divadly a kinem též velké nákupní centrum Arkády. To je příležitost k nákupu dárků a k občerstvení před zpáteční cestou. Ještě nás ale čeká přejezd do centra bývalého západního Berlína. Projíždíme rozsáhlým parkem Tiergarten, míjíme Vítězný sloup a vystupujeme u známé stanice metra ZOO. Putování za památkami končíme u Pamětního kostela, z něhož po bombardování v roce 1943 zbylo jen torzo věže. Po válce byl postaven nový kostel a jeho věž i síň přiléhají k poničenému torzu. Měl být kostel obnoven v původní podobě nebo stržen úplně? Jak působí spojení nové architektury a protiválečného pomníku?  Tyto otázky jsou stále aktuální a napadaly i nás. Pak už nás čekaly jen poslední volné chvíle na známé obchodní třídě Kurfürstendamm.  Unaveni, ale plni zážitků a s kupou fotografií v mobilech opouštíme hlavní město našeho největšího souseda. Snad zase někdy příště…

Ve dnech od 29. do 30.9.2015 se třída 4.C Střední průmyslové školy stavební v Dušní společně s mladšími ročníky, které jsou stejně jako my vodohospodářsky zaměřené, zamířili na dvoudenní exkurzi do severozápadních Čech, kde jsme navštívili několik zajímavých a většinou ne příliš známých objektů.

Poté, co jsme se sešli na autobusovém stanovišti na stanici metra A Strašnická, jsme autobusem odcestovali směrem na Kostelec nad Labem, kam jsme ale dorazili s mírným zpožděním, protože centrum Brandýsa nad Labem bylo v opravě a městem se nedalo projet. Poté, co jsme bezpečně dorazili do Kostelce, prošli jsme přibližně 300 metrů dlouhou cyklostezkou od parkoviště až k místnímu jezu, kde nám byl přítomným pracovníkem detailně popsán jak vznik, tak i fungování jezu. Negativem tohoto výkladu byl fakt, že pán mluvil velmi potichu a nebylo mu rozumět, jinak se jednalo o zajímavý výklad. Na závěr přednášky jsme si také mohli prohlédnout strojovnu malé vodní elektrárny, která se nacházela na levém břehu toku.

Po opuštění Kostelce jsme zamířili dále po směru toku Labe, tentokrát do Liběchova nedaleko Mělníka, kde se nacházel segmentový jez s dvěma plavebními komorami, z nichž ta větší právě procházela čištěním, takže jsme si ji mohli prohlédnout ve vypuštěném stavu. Zdejší přednáška byla také velmi zajímavá, přednášející nás zavedl pod samotný jez, kde jsme si mohli prohlédnout řídící ústrojí a následně i strojovnu. Ihned po opuštění Liběchova jsme se vrátili zpět do Mělníka, kde proběhla krátká návštěva v sídle firmy, která vyrábí hermetické brány do plavebních komor.

Poté už jsme se přesunuli do severozápadních Čech, konkrétně do Chomutova, kde jsme měli zajištěné ubytování v hotelu Hřebíkárna. Hotel byl velmi pěkný, moderní, s vlastní restaurací a internetovým připojením, což mnozí studenti ocenili. Ještě před večeří jsme se vydali navštívit dva vodohospodářsky významné objekty - Podkrušnohorský přivaděč a Kamencové jezero. K přivaděči jsme neměli daleko (jeho trasa vedla několik desítek kroků od našeho bydliště) a po zdárném překonání strmého kopce jsme se mohli pokochat výhledem na jeho lichoběžníkový profil. Poté nás čekala o poznání delší cesta ke Kamencovému jezeru, které vzniklo neznámým způsobem a je charakteristické svým složením. Bohužel jsme u jezera z důvodu blížící se večeře nemohli zůstat déle, a cesta se tak v poměru cena/výkon nevyplatila.

Po večeři se většina z nás vydala sledovat probíhající mistrovství světa v rugby, popřípadě šla po náročném dni brzy spát.

Druhý den ráno jsme v časných ranních hodinách vyrazili do Litvínova hledat přehradu Fláje. Po jejím úspěšném nalezení jsme zde strávili přibližně 90 minut, z nichž většinu z nás zaujal stavební styl hráze - byla totiž dutá a rozdělená na jednotlivé sektory.

Po návštěvě Flájí jsme se vydali pryč z Litvínova na přehradu Janov, která je největší zděnou hrází v republice. Výklad nám zde opět obstaral náš přednášející, který s námi cestoval celý den. Přehrada byla velmi hezká, byl z ní moc pěkný výhled a většinu studentů zde bavil zatoulaný pes, který volně pobíhal po koruně.

Poté nás čekala předposlední zastávka na přehradě Nechranice, která byla dimenzována na velký průtok vody, a rozlohou tak sahala až do míst, které jsme z její koruny nemohli vidět. Nejprve jsme si prohlédli interiér a řídící středisko hráze, poté jsme se přesunuli tunelem do věžového objektu, který zde sloužil jako vodní elektrárna.

Poslední zastávka nás čekala v tepelné elektrárně Prunéřov, kde nám jedna z pracovnic vysvětlila postup čištění odpadní vody a využívání odpadních látek v dalším zpracování. Také nám ukázala velkou strojírnu, kde přes nadměrný hluk nebylo téměř slyšet vlastního slova.

Po skončení této přednášky jsme se přesunuli zpět do Prahy. Cestou jsme ještě vysadili naší paní profesorku ve Slaném a na metru Dejvická jsme byli rozpuštěni zpět do svých domovů. 

Celkově hodnotím exkurzi kladně, jen byla v některých ohledech velmi náročná, což se při vysokém počtu zastávek přenášelo do celkové únavy.

Tomáš Pauček, 4.C

Definice praví, že most je dopravní stavba, která převádí pěší, silniční nebo železniční komunikaci přes překážku, kterou může být například vodní tok nebo plocha, terénní nerovnost  nebo jiná komunikace.  Most v širším slova smyslu může mít i poetickou charakteristiku. H. Zagorová v jedné ze svých méně známých písní nazývá most s básnickým přesahem „výkřikem spoutaných skal“, „být jako most, to je čin místo vět“,… tíže zbavený svět.“ Možná, že i podobné asociace vyvolávaly u našich „dopraváků“ navštívené mostní stavby. Ale cílem exkurze bylo hlavně seznámení se s různými typy mostů, bližší pochopení statických soustav mostních konstrukcí, prohlídka konkrétních detailů mostních konstrukcí (mostní závěrů, ložisek, ztužidel atd.), zopakování technologických postupů používaných pro různé typy mostů.
A s jakými konkrétními objekty se žáci seznámili? Byly jimi např. obloukový silniční most se spodní mostovkou Litol (Lysá nad Labem), silniční zavěšený most Chvalovice, visutá lávka pro pěší v Kolíně, silniční most s elektrárnou, jezem a zdymadlem Kolín, železniční zvedací most Kolín, dvoupatrový dálniční most Píšť, silniční obloukový most Hořepník, zavěšený silniční most přes Jordán v Táboře, železniční most se spodním obloukem Tábor, řetězový visutý most Stádlec, obloukový sdružený most Bechyně, silniční obloukový most Podolsko, silniční obloukový most Žďákov.

A jak uvádí Ing. J. Vitásková ve své zprávě, nejvíce zaujalo:

• elegance zavěšených a visutých mostů a lávek
•  vytápěná mostovka lávky v Kolíně
• zvedací most pro lodě v Kolíně, který se ale nezvedá, protože došly peníze
• unikátní dvoupatrový dálniční most Píšť, kdy je nad původním za války vybudovaným mostem „rozkročen“ nový most
• most v Hořepníku, který vyprojektoval profesor Stanislav Bechyně ve věku pouhých 24 let
• technická památka – jediný visutý řetězový most ve Stádleci, přestěhovaný ze svého původního stanoviště, nyní zatopeného Orlickou nádrží
• sdružený obloukový most Bechyňská Duha, po kterém vede silniční i železniční doprava
• oba mosty přes Orlík (Podolsko a Žďákov) svou monumentalitou.