Praha, hodina před polednem. „Ukončete nástup, dveře se zavírají. Příští stanice Taipei.“ Pak následovalo jedenáct hodin ve vzduchu. A po přestupu a dalších třech hodinách letu přistání na Naritě v Tokiu za pohledu na horu Fudži. A proč vlastně? Protože v těchto dnech probíhá v Tokiu zasedání Mezinárodní komise pro ozářený beton (The International Committee on Irradiated Concrete), která sídlí v Národní Laboratoři Oak Ridge (ORNL) a kterou vede jeden z našich učitelů z Fakulty stavební ČVUT. Poněvadž se někteří naši studenti dlouhodobě aktivně podílejí na výzkumu a vývoji v oblasti jaderného zabezpečení společně s Fakultou stavební ČVUT a Centrem výzkumu Řež, byl tento rok přizván na toto zasedání i zástupce našich studentů. A rovnou do Japonska. Kromě možnosti být v jedné místnosti se světovou špičkou jaderného výzkumu tak bylo možné v rámci doprovodných aktivit poznat i část Japonska a japonskou kulturu. Takže hned při první cestě do bytu temnými uličkami Tokia a vycházce po mlžném úpatí hory Fudži bylo jasné, odkud se berou náměty na vynikající japonská hororová anime. Že to bez hůlek u stolu nejde a že šinkansen jezdí opravdu rychle, je už také jasné. Rozdíly všude, že by se z toho jeden ztratil, a rovnou i sám v sobě. Ale naštěstí je svět malý a jeden známý z Prahy, přímo z naší školy, pan profesor Maruyama, pomohl s vysvětlením všeho potřebného. Profesor Maruyama nás provedl po své univerzitě a laboratoři, ukázal svůj výzkum a též nás poslal na prohlídku jaderné elektrárny Hamaoka v prefektuře Šizuoka, která je připravena zvládnout silné zemětřesení a velké tsunami. Právě kvůli zemětřesení, tajfunům a tsunami jsou japonské stavby jinačí než u nás. Jejich jednoduchost vyloženě nutí k zamyšlení o podstatě slova architektura a jak stavitelství jako takové vlastně pojmout. Ano, i v tomto dokázal prof. Maruyama pomoct.