Ve čtvrtek 12. 11. 2015 se zvládla třída 3B spolu se čtyřčlenným zastoupením třídy 4A nečekaně hladce dopravit po stále rekonstruované dálnici D1 po trase Praha – Prostějov a zpět.  Cílem byla prohlídka výhybkárny. Nyní už my všichni, kteří jsme se exkurze zúčastnili, víme, že výhybkárna je vlastně velká hala, ve které se vyrábějí výhybky. Dozvěděli jsme se, že výhybkárna Prostějov je v rámci České republiky jediný závod, který se výrobou výhybek zabývá. Vyrábějí se tu nejen železniční výhybky pro koridory Českých drah, ale také tramvajové výhybky např. pro ostravský, brněnský, plzeňský nebo liberecký dopravní podnik. Dále jsou tu montovány výhybky pro metro nebo důlní a jeřábové dráhy. S překvapením jsme zjistili, že výhybky ze zdejšího podniku putují po celém světě, do Norska, Albánie, Indonésie, Filipín, Brazílie, Argentiny a dalších států. Velmi zajímavé bylo pozorovat při práci velké obráběcí stroje, různé typy fréz, hoblovaček, lisů, soustruhů a také kalící stroj. Prohlídka celé haly byla doprovázena odborným výkladem pánů technologa Marciána a hlavního konstruktéra Němce. Dozvěděli jsme se spoustu detailů nejen o výhybkách, ale vůbec o fungování celé výhybkárny včetně jejího zázemí. Dojem z celé exkurze je velký, je to ojedinělá výrobna a vidět ji v akci potěší každého, kdo je alespoň trochu technicky založen. Děkujeme našim pánům průvodcům a také našemu panu zástupci, který exkurzi zorganizoval a zařídil. 

            Ve dnech 29. - 30. 9. 2015 jsme navštívili Jihomoravský kraj, konkrétně město Rosice a okresní metropoli Brno. Tyto dva dny byly velice zajímavé, poučné a zábavné a já se pokusím popsat nejsilnější okamžiky.

1. Zámek Rosice

            Do tohoto malého města jsme přijeli kvůli menšímu baroknímu zámku, který je už od revoluce horlivě rekonstruován NPÚ a nutno podotknout, že většinu práce již mají za sebou. Ze stavebního hlediska jsme se zde mohli dozvědět spoustu nových informací právě ohledně rekonstrukcí takovýchto historických budov. Zámek jako takový byl víceméně všední, jako obvykle plný různých předmětů z pozůstalosti jeho bývalých pánů, ale jedna věc mě na něm opravdu zaujala. Byla to zámecká (nevysvěcená) kaple. Ne že bych nic takového nikdy neviděl, ale pokaždé mě to ohromí. Tomuto malému prostoru zde totiž dodávala velmi precizní práce s perspektivou takovou dominanci, kterou nalezneme spíše ve velkých chrámech.

Místní honoraci za minulé éry přestal pro jejich slavnosti stačit zastaralý zahradní altánek a tak jej nahradili CO krytem, jehož prohlídka byla tou tzv. třešničkou na dortu. Přesto bych ho,  jako řada spolužáků, zdaleka nenazval nejzajímavějším z celého dne - koneckonců beton už jsme všichni viděli.

            Ve městě Rosice ještě chvíli zůstanu, protože bych krátce zmínil, co jsme viděli  cestou do občerstvovacího zařízení. Procházeli jsme jakýmsi mini sídlištěm a tamní nízké a šedivé paneláky, které od 70. let neprošli výraznější rekonstrukcí, mi nostalgicky připomněly rodné město.

2. Centrum pasivního domu Brno

            Tady jsem nebyl nijak zvlášť ohromen. Pozornost skupiny cca na hodinu rozptýlilo umělé vodní korýtko, což mi připomnělo, proč tak nerad jezdím na školní akce. Dále by snad za zmínku stála budova samotná, u které mě překvapila citlivost, s jakou byla zasazena do terénu a ladila jak s lesem za ní, tak s budovami před ní. Průvodce o dané problematice věděl snad až příliš, a tak bylo někdy těžké udržet pozornost. Koneckonců večer se nezadržitelně blížil.

3. Löw-Beerova vila

            Tato návštěva se mi ze všech líbila nejvíce. A to i přesto, nebo možná právě proto, že průvodkyně se moc nepřetrhla a informace dávkovala po lžičkách. Alespoň byl dostatek času a prostoru (vila byla téměř prázdná) obdivovat tento secesní klenot. Secesi mám prostě rád, a proto je pro mě tato vila jasným favoritem výletu.

4. Vila Stiassni (Šťastných)

            Obrovská vila, která svým interiérem překvapí. Vzhledem k jejímu využití za minulého režimu se podařilo zachovat ji téměř ve stejném stavu jako za první republiky. Spolu s ostatními jsem obdivoval skvostně a zároveň jednoduše vyvedené koupelny. A to jsem myslel, že agresivně zelené dlaždičky jsou „antielegantní“! Nejspíš paneláková deformace.

            Zajímavý byl také prostup mezi částí pro majitele a služebnictvo. Najednou jsme vstoupili z hlavy jednoho architekta do hlavy toho druhého. A že se ve vkusu zrovna neshodli.

5. Vily obecně

            Zaujal mě smutný fakt, který měli obě tyto jinak odlišné vily společný. Obě postavily bohaté a úspěšné rodiny. Židovské rodiny. A své extrémně vysoké investice si mohli užívat řádově v letech. Bohužel bylo vše jinak, což bylo horší než fakt, že tyto objekty byly po většinu své historie zneužívány oběma nenáviděnými režimy. Je paradoxem dějin, že komunisté ubytovávali své nejvýznamnější hosty právě v takových buržoazních až monarchistických prostorech, jako je vila Stiassni.

Dalibor Valeš, 4. A

Žáci 2. a 4. ročníku, kteří si zvolili zaměření Pozemní stavby, se vydali ve dnech 29. – 30. 9. 2015 do Jihomoravského kraje, aby se seznámili se zajímavými budovami z různých období a s jejich rekonstrukcemi.

První den byl cílem zámek Rosice, kde skupinu čekala prohlídka historické části zámku. Na ni navazovala komentovaná prohlídka krytu civilní obrany z období socialistického stavitelství 60. let 20. stol. Zde si všichni mohli prohlédnout expozice s názornými ukázkami vrátnice, vzduchotechniky, systém protiradonových opatření i dobové oblečení.

Další putování směřovalo do moravské metropole. První zastávkou v Brně byla návštěva „Otevřené zahrady“ a domu, který byl jako druhý v celé republice postaven v pasivním standardu.

Po prohlídce objektu a jeho technického zázemí včetně rekuperační jednotky si žáci prohlédli environmentální prostory zahrady, kde měli možnost simulovat na názorném modelu proudění vodních toků až do přehrady, seznámili se funkcí lužních lesů a hrozbou povodní. Vyzkoušeli si vyrobit elektrickou energii, ověřili si funkci solárních a fotovoltaických panelů a mohli provést další fyzikální pokusy na volném prostranství

Následující den byly na programu slavné brněnské vily 20. století. Nejprve vila rodiny Low-Beerových - rodičů paní Tugendhatové, která se nachází v přímém sousedství vily Tugendhat.

Vila byla po rozsáhlé rekonstrukci otevřená v roce 2015. Prohlídka byla pro žáky velmi inspirující, neboť zahrnovala období secese 20. a 30. let 20. století; zaujala je např. konstrukce střechy a světlíku, který měl technicky jednoduše a čistě vyřešené čistění prosklených ploch a regulování intenzity umělého osvětlení.

Koncem 20. let byla postavena i vila Stiassni, která sloužila za minulého režimu k reprezentativním vládním účelům (hostila např. N. Chruščova a F. Castra). Vila, původně postavená ve velice moderním a velkorysém duchu a později dokončená na přání majitelů v zámeckém pojetí, se nachází v největší zahradě v Brně, ve které byly postaveny další objekty, a tak představuje centrum moderní architektury.

Historické památky i moderní architektura německé metropole, unikátní výstava moderního malířství, připomenutí válečných hrůz i období studené války – to bylo obsahovou náplní zájezdu, na který se koncem října vydala skupina 35 žáků z 1. – 3. ročníku. Po dvou náročných dnech, kdy jsme nachodili po centru města a cílech naší exkurze nemálo kilometrů, jsme se shodli: centrum Berlína má poněkud nesourodý charakter, zůstává i nadále obrovským staveništěm, je to ale město stromů a parků, skýtá přehlídku výtvorů světově uznávaných architektů a tvrzení, že je dnes významným průsečíkem evropského kulturního dění, je nejspíš pravdivé.

Prohlídku města jsme začali symbolicky u zbytků Berlínské zdi na břehu řeky Sprévy (East Side Gallery), které jsou pokryty originálními graffiti. Další zastávkou bylo muzeum Martin-Gropius-Bau, které právě hostilo dvě unikátní výstavy – „Linie“ zakladatele abstraktního malířství Pieta Mondrianiho a naprosto ojedinělý soubor 400 děl z rozsáhlé umělecké sbírky průmyslníka a sběratele Reinholda Würtha. Jedním z vrcholů na časové lince výstavy byla „Madona“ H. Holbeina ml. ze 16. st. Protipól představovala díla klasické moderny P. Picassa, E. Muncha, M. Ernsta, F. Legéra aj. až po D. Hockneye, A. Cara a další umělce 20. a 21. st. Bohužel jsme stihli jen letmý vhled do světa moderního umění, ale možná získali též impuls pro jeho další poznávaní.  Další putování nás vedlo kolem přehlídky pověstných východoněmeckých trabantů (mnozí zde toto vozítko viděli poprvé na vlastní oči) k nejznámějšímu bývalému hraničnímu přechodu v Berlíně – Checkpoint Charlie, který spojoval americký sektor se sovětským. Třída „Unter den Linden“ s rekonstruovanými památkami období baroka a klasicismu nás bohužel nemile překvapila mnoha staveništi v důsledku výstavby nových linek a stanic metra a repliky císařského paláce. Kolem monumentálního Dómu a Muzejního ostrova se zastávkou u Neptunovy kašny s výhledem na jednu z mála gotických památek (Marienkirche) se blížíme k proslulému Alexandrovu náměstí. Ještě pohled na Červenou radnici z 2. pol. 19. stol. ve stylu vrcholné italské renesance a na dominantu celého náměstí, 368 m vysokou televizní věž, a už stojíme u slavných Hodin světa na Alexu. Zůstaly zde zachovány některé budovy z 20. let minulého století i z doby socialistické výstavby. Náměstí je stále obchodním centrem této části města a pulsuje zde čilý ruch. Konečně zasloužená chvilka volna k občerstvení a odpočinku. Večerní procházkou nevelkou čtvrtí ve starém stylu Nikolaiviertel zakončíme první den a plni dojmů i očekávání, co přinese den následující, odjíždíme do místa ubytování.

Druhý den pobytu nás autobus vyloží u Říšského sněmu a pak již pokračujeme opět po svých. Míjíme moderní vládní čtvrť (její architektura vyvolává v našich řadách zcela protikladné reakce a názory) a po břehu Sprévy se blížíme k  novému Hlavnímu nádraží. Stavělo se přes deset let a náklady dosáhly 700 mil. EUR. Nádražní budova se skládá z celkem pěti podlaží, z nichž dvě slouží dopravě, v ostatních jsou obchody, úřady apod. Horní podlaží (ve výšce 10 m nad úrovní terénu) je určeno městské a regionální dopravě (4 koleje), v hloubce 15 m pod úrovní terénu se nachází nástupiště (8 kolejí) pro dálkovou dopravu. Součástí projetu byla i další výstavba metra. Přes řeku Sprévu se vracíme k Říšskému sněmu. Absolvujeme zpřísněná bezpečnostní opatření a výtahem se dostaneme alespoň na terasu. Slavná skleněná kupole N. Fostera právě prochází čistící kúrou, a tak se bohužel musíme spokojit pouze s vnějším pohledem. Procházíme Braniborskou bránou a míříme k Postupimskému náměstí. Rozsáhlá rekonstrukce v průběhu 90. let z něho udělala jedno z největších stavenišť Evropy, ale navrátila mu jeho původní lesk a slávu. Dnes se zde nachází celkem 19 nově postavených budov, z nichž většina se stala reprezentativními sídly různých firem a společností – od Sony až po Deutsche Bahn. Výstavba celého komplexu byla vedena italským architektem Renzo Pianem, který spolupracoval s dalšími významnými světovými architekty. Dominantou náměstí je kromě několika výškových budov i Sony Center architekta Helmuta Jahna, kde je asi nejpopulárnější a nejvíce navštěvované kino v Berlíně. Mimo jiné se zde každoročně koná i prestižní filmový festival Berlinale. Na první pohled nás upoutala impozantní prosklená střecha, jejíž dokončení trvalo více než dva roky. Naším dalším cílem je jedna z výškových budov Kollhofftower. Nejrychlejším výtahem v Evropě se dostáváme na vyhlídkovou plošinu, ze které se nám otvírá vskutku impozantní výhled na celé město. Přímo pod námi se např. rozprostírá další architektonický komplex, tzv. Kulturforum z 60. až 80. let minulého století. Autorem konceptu byl slavný německý architekt Hans Scharoun. Několik sekund jízdy a jsme opět ve vestibulu „věže“. Součástí náměstí je kromě řady menších bulvárů s příjemným posezením, pasáží s divadly a kinem též velké nákupní centrum Arkády. To je příležitost k nákupu dárků a k občerstvení před zpáteční cestou. Ještě nás ale čeká přejezd do centra bývalého západního Berlína. Projíždíme rozsáhlým parkem Tiergarten, míjíme Vítězný sloup a vystupujeme u známé stanice metra ZOO. Putování za památkami končíme u Pamětního kostela, z něhož po bombardování v roce 1943 zbylo jen torzo věže. Po válce byl postaven nový kostel a jeho věž i síň přiléhají k poničenému torzu. Měl být kostel obnoven v původní podobě nebo stržen úplně? Jak působí spojení nové architektury a protiválečného pomníku?  Tyto otázky jsou stále aktuální a napadaly i nás. Pak už nás čekaly jen poslední volné chvíle na známé obchodní třídě Kurfürstendamm.  Unaveni, ale plni zážitků a s kupou fotografií v mobilech opouštíme hlavní město našeho největšího souseda. Snad zase někdy příště…