Nedávno byl u nás na škole senseiův učeň, který nám představil japonské státní stipendium, takzvané Mombušó, a který nyní dokončuje své doktorské studium na Jokohamské národní univerzitě právě díky tomuto stipendiu. Jo, tak toho jsme při dvoutýdenní návštěvě Japonska také potkali. A velmi pracovně. Vlastně tyto dva týdny byly taková ukázka možností, které člověk má, když získá Mombušó. Představu o studentském životě pomohly utvořit návštěvy dvou státních univerzit, Tokijské univerzity (UTokyo) a Jokohamské národní (YNU) a jedné soukromé, Šizuoka Sangjó (SSU), kde po prezentaci našeho výzkumu bylo možné promluvit s tamními studenty. Shrnout se to dá tak, že práce je na škole opravdu hodně, ale člověk má i volno. Třeba na cestování po Japonsku a poznávání jeho historie, ale i nejnovějších technologických trendů, včetně architektury. To jsme ostatně provedli také. Poznávání. A třeba i zemětřesení (M 4,2), které udeřilo, když jsme byli na Tokijské univerzitě. Jenže ve staré historické budově architektury bylo sotva poznat. Asi proto, že architekti a stavaři věděli, kam si kvůli podloží nejlépe umístit svoji školu. Takže tato pradávná moudrost se velmi zajímavě prolíná se současností v kompozici měst, ale třeba i v jídle. Takže vidět budhistický či šintoistický chrám a hned vedle centrum japonského vesmírného výzkumu, nebo starou přístavní budovu uvnitř moderní obchodní čtvrti, prostě oku ladily. Stejně tak i kampusy univerzit vykazovali uvědomělé rozšiřování a modernizaci. Každopádně velký zážitek bylo opravdové running sushi, rychlá a zběsilá jízda po Tokiu ala Tokyo Drift, Akihabara, Shibuya crossing, jokohamská betonová kánoe, jaderná Alica v Japonsku, pohled na večerní Tokijský záliv při odletu, a dotek Pacifiku, kde někde daleko za obzorem byla Amerika. Ale tam zase až třeba příští rok.
 
Japonsko 2 23