Historické památky i moderní architektura německé metropole, unikátní výstava moderního malířství, připomenutí válečných hrůz i období studené války – to bylo obsahovou náplní zájezdu, na který se koncem října vydala skupina 35 žáků z 1. – 3. ročníku. Po dvou náročných dnech, kdy jsme nachodili po centru města a cílech naší exkurze nemálo kilometrů, jsme se shodli: centrum Berlína má poněkud nesourodý charakter, zůstává i nadále obrovským staveništěm, je to ale město stromů a parků, skýtá přehlídku výtvorů světově uznávaných architektů a tvrzení, že je dnes významným průsečíkem evropského kulturního dění, je nejspíš pravdivé.

Prohlídku města jsme začali symbolicky u zbytků Berlínské zdi na břehu řeky Sprévy (East Side Gallery), které jsou pokryty originálními graffiti. Další zastávkou bylo muzeum Martin-Gropius-Bau, které právě hostilo dvě unikátní výstavy – „Linie“ zakladatele abstraktního malířství Pieta Mondrianiho a naprosto ojedinělý soubor 400 děl z rozsáhlé umělecké sbírky průmyslníka a sběratele Reinholda Würtha. Jedním z vrcholů na časové lince výstavy byla „Madona“ H. Holbeina ml. ze 16. st. Protipól představovala díla klasické moderny P. Picassa, E. Muncha, M. Ernsta, F. Legéra aj. až po D. Hockneye, A. Cara a další umělce 20. a 21. st. Bohužel jsme stihli jen letmý vhled do světa moderního umění, ale možná získali též impuls pro jeho další poznávaní.  Další putování nás vedlo kolem přehlídky pověstných východoněmeckých trabantů (mnozí zde toto vozítko viděli poprvé na vlastní oči) k nejznámějšímu bývalému hraničnímu přechodu v Berlíně – Checkpoint Charlie, který spojoval americký sektor se sovětským. Třída „Unter den Linden“ s rekonstruovanými památkami období baroka a klasicismu nás bohužel nemile překvapila mnoha staveništi v důsledku výstavby nových linek a stanic metra a repliky císařského paláce. Kolem monumentálního Dómu a Muzejního ostrova se zastávkou u Neptunovy kašny s výhledem na jednu z mála gotických památek (Marienkirche) se blížíme k proslulému Alexandrovu náměstí. Ještě pohled na Červenou radnici z 2. pol. 19. stol. ve stylu vrcholné italské renesance a na dominantu celého náměstí, 368 m vysokou televizní věž, a už stojíme u slavných Hodin světa na Alexu. Zůstaly zde zachovány některé budovy z 20. let minulého století i z doby socialistické výstavby. Náměstí je stále obchodním centrem této části města a pulsuje zde čilý ruch. Konečně zasloužená chvilka volna k občerstvení a odpočinku. Večerní procházkou nevelkou čtvrtí ve starém stylu Nikolaiviertel zakončíme první den a plni dojmů i očekávání, co přinese den následující, odjíždíme do místa ubytování.

Druhý den pobytu nás autobus vyloží u Říšského sněmu a pak již pokračujeme opět po svých. Míjíme moderní vládní čtvrť (její architektura vyvolává v našich řadách zcela protikladné reakce a názory) a po břehu Sprévy se blížíme k  novému Hlavnímu nádraží. Stavělo se přes deset let a náklady dosáhly 700 mil. EUR. Nádražní budova se skládá z celkem pěti podlaží, z nichž dvě slouží dopravě, v ostatních jsou obchody, úřady apod. Horní podlaží (ve výšce 10 m nad úrovní terénu) je určeno městské a regionální dopravě (4 koleje), v hloubce 15 m pod úrovní terénu se nachází nástupiště (8 kolejí) pro dálkovou dopravu. Součástí projetu byla i další výstavba metra. Přes řeku Sprévu se vracíme k Říšskému sněmu. Absolvujeme zpřísněná bezpečnostní opatření a výtahem se dostaneme alespoň na terasu. Slavná skleněná kupole N. Fostera právě prochází čistící kúrou, a tak se bohužel musíme spokojit pouze s vnějším pohledem. Procházíme Braniborskou bránou a míříme k Postupimskému náměstí. Rozsáhlá rekonstrukce v průběhu 90. let z něho udělala jedno z největších stavenišť Evropy, ale navrátila mu jeho původní lesk a slávu. Dnes se zde nachází celkem 19 nově postavených budov, z nichž většina se stala reprezentativními sídly různých firem a společností – od Sony až po Deutsche Bahn. Výstavba celého komplexu byla vedena italským architektem Renzo Pianem, který spolupracoval s dalšími významnými světovými architekty. Dominantou náměstí je kromě několika výškových budov i Sony Center architekta Helmuta Jahna, kde je asi nejpopulárnější a nejvíce navštěvované kino v Berlíně. Mimo jiné se zde každoročně koná i prestižní filmový festival Berlinale. Na první pohled nás upoutala impozantní prosklená střecha, jejíž dokončení trvalo více než dva roky. Naším dalším cílem je jedna z výškových budov Kollhofftower. Nejrychlejším výtahem v Evropě se dostáváme na vyhlídkovou plošinu, ze které se nám otvírá vskutku impozantní výhled na celé město. Přímo pod námi se např. rozprostírá další architektonický komplex, tzv. Kulturforum z 60. až 80. let minulého století. Autorem konceptu byl slavný německý architekt Hans Scharoun. Několik sekund jízdy a jsme opět ve vestibulu „věže“. Součástí náměstí je kromě řady menších bulvárů s příjemným posezením, pasáží s divadly a kinem též velké nákupní centrum Arkády. To je příležitost k nákupu dárků a k občerstvení před zpáteční cestou. Ještě nás ale čeká přejezd do centra bývalého západního Berlína. Projíždíme rozsáhlým parkem Tiergarten, míjíme Vítězný sloup a vystupujeme u známé stanice metra ZOO. Putování za památkami končíme u Pamětního kostela, z něhož po bombardování v roce 1943 zbylo jen torzo věže. Po válce byl postaven nový kostel a jeho věž i síň přiléhají k poničenému torzu. Měl být kostel obnoven v původní podobě nebo stržen úplně? Jak působí spojení nové architektury a protiválečného pomníku?  Tyto otázky jsou stále aktuální a napadaly i nás. Pak už nás čekaly jen poslední volné chvíle na známé obchodní třídě Kurfürstendamm.  Unaveni, ale plni zážitků a s kupou fotografií v mobilech opouštíme hlavní město našeho největšího souseda. Snad zase někdy příště…